Nepovoleno

Příběhy parťáků – naše parťačka

Krásný den Vám přeji,
měla jsem dlouho dobu v plánu napsat můj příběh, ale měla jsem spoustu práce. Doufám a pevně v to věřím, že mi odpustíte, pokud to napíšu v anonymitě. Mé rodiče stále žijí a nechci jim ublížit. Možná po přečtení těchto slov, pochopíte proč. Ještě před tím, než začnu něco vyprávět, mějte na paměti, že jsem už dospělá, žiju svůj život a že jsem se přes většinu z toho už přenesla, musela jsem.
Kde bych měla začít, se sama sebe ptám... Narodila jsem se v Karlových Varech jednoho zimního večera. Hodněkrát jsme se stěhovali, obě ruce by mi nestačily k tomu spočítat kolikrát to bylo. Vždy to bylo kvůli tomu, že nás vyhodili, protože rodiče neplatili nájem. Mám dva brášky. Jeden je mladší o 7 let a ten druhý je starší o rok, než já. Mamka za celý můj život nepracovala a táta je zedník, peněz málo a když byly, tak za to zaplatili alkohol, cigarety... Taťka měl v oblibě i automaty a vůbec mu nevadilo do toho vložit peníze na naše živobytí.
Celý můj život se točil kolem nedostatku peněz a já malá hladová holčička to chtěla celé změnit. Už odmala jsem rodičům vzdorovala, protože jsem věděla, že to není správné. Nelíbilo se mi, jak se mi děti smály za to, co mám na sobě a že smrdím. Pamatuji si, že jsme se mamky museli ptát, jestli se můžeme najíst. ,,To už máš zase hlad?” Chleba s margarínem byla každodenní večeře,snídaně... Abychom se mohli najíst, tak jsme museli do zapomněnky s lístečkem, kde stálo: 5 piv a mamky podpis. Nechtěli jsme vůbec hýbat ručičkama, aby se nikdo nedozvěděl, že jsme koupili alkohol ve skle.
Tátu jsme viděli hodně málo. Byl buď v práci nebo v hospodě. Jednoho dne, mohlo mi být tak 6 let, mamka taťku vyhodila. Bydlel v autě a já jako malá holčička, která stále doufala, že se rodiče změní a budeme mít konečně krásný život, jsem jela od nás na kole až na to místo, kde to auto stálo. Pamatuji si, jak jsem celou tu cestu hrozně brečela. Pozvala jsem tátu k nám zpátky. Mamka mi to celý život vyčítala a když přestala, tak jsem si to vyčítala já. Nikdy už se neodhodlala k tomu ho vyhodit... Čas plynul, občas přišla exekuce, vylepila na moje věci v pokojíčku žluté samolepky a já už věděla, že to v životě neuvidím.
Připadala jsem si jako jediný človíček naší rodiny, který chce, aby naše rodina fungovala normálně, aby přestali pít alkohol, abychom jezdili jsme na výlety, tak jako ostatní rodiny, abychom se měli rádi, cítili se doma bezpečně. Nic z toho nepřicházelo a proto jsem chodila pořád ven, abych na to nemusela koukat. Z rodičů jsem se dostatečně poučila a chtěla jsem hezké známky, musela jsem se to všechno naučit sama. V 15 jsem šla na gymnázium a v mých 16 se mi život otočil vzhůru nohama. Jako bych už neměla sílu pokračovat dál... Dobrovolně jsem utekla od rodiny. Bylo to hrozně těžké to vzdát, ale já už opravdu nemohla takhle dál, snažila jsem se 16 let a marně.
Skončila jsem v dětském domově a za pár měsíců v pěstounské rodině. Byla jsem psychicky opravdu vyčerpaná. Dostala jsem možnost spolupracovat s Markét Janů, která pracuje u nadačního fondu Veroniky Kašákové. Bože, v tom fondu jsou takoví andělíčkové🙏🏼 Moc Vám děkuji za všechno!❤️ Zachránili jste mi život. Markét mi dodávala sílu na to jít dál a nevzdávat se. Ve svých 19 letech po maturitě jsem se postavila na vlastní nohy a odstěhovala se do bytečku, kde bydlím s přítelem. Dodávali jste mi takovou sílu, že je ze mě policistka, taková jak jsem si od dětství přála být. Konečně tady se mnou byl někdo, kdo mi věřil, kdo mě vyslechnul a tímto bych zase já chtěla dodat sílu vám pokračovat v tom, co pro nás - děti, děláte. Vážíme si vaši pomoci.
Ps. Vaše partačka

Leave a comment

Darujte on-line >> Staň se patronem b